V nohách nemocničního lůžka sedí Josef, už starší bigbíťák, jak sám sebe označuje. Pro některé pacienty může být pobyt na lůžku následné péče strašák, pro Josefa jde ale o místo, kam se těšil. Dlouho totiž musel snášet bolest pravé kyčle a teď už po operaci rehabilituje, aby se co nejrychleji vrátil do běžného života.
„Bude to jenom lepší. Teda musí být. A hned vám řeknu proč. Já jsem muzikant a ještě ke všemu bubeník, takže já ty nohy potřebuji mít zdravé,“ má Josef o motivaci postaráno.
Sám ale vnímá, že tahle následná nemocniční péče má neprávem špatnou pověst. Mezi lidmi zkrátka stále zůstává dojem, že se do léčeben dlouhodobě nemocných chodí umírat.
„Část veřejnosti žije stále v devadesátých letech a má pocit, že u nás skončí na dobu neurčitou,“ zmiňuje místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic Martin Grolmus, s čím si pacienti i jejich rodiny zdejší pobyt spojují.
