Historie Svatojakubských cest sahá do 9. století, kdy byly u malého městečka Compostela na severozápadě Španělska objeveny údajné ostatky jednoho z 12 Kristových apoštolů svatého Jakuba Staršího. Město je pohřbilo, nad hrobem postavilo katedrálu a přejmenovalo se podle světce na Santiago de Compostela (Svatý Jakub z mléčné dráhy).
V dalších stoletích se stalo po Římu a Jeruzalému třetím nejvýznamnější poutním místem křesťanského světa. Na Pyrenejském poloostrově a následně i po celé Evropě vznikaly Svatojakubské cesty (v překladu Camino de Santiago), po kterých věřící mířili k slavnému hrobu. Symbolem poutníků a označením cest se stala mušle hřebenatka a ve 12. století vznikl i první poutní průvodce.
V dalších stoletích kvůli epidemiím a válkám tradice svatojakubských poutí opadla, ale v 80. letech minulého století zájem opět probudil papež Jan Pavel II. Při mši v roce 1982 nejdříve vyzval v Santiagu k návratu ke křesťanským kořenům a o sedm let později se u města účastnil světového setkání mládeže. Jeho účast přilákala 90 tisíc mladých věřících. Od té doby se z poutí do Santiaga stal fenomén. Každoročně tam míří statisíce lidí, a to nejen věřících. Mezi nimi například i sestra chirurgického oddělení Klatovské nemocnice Klára Kopová (na snímcích vpravo a dole).
Cesta si vás zavolá ve správný čas
„O Caminu jsem se dozvěděla poprvé od kolegyně z práce, která byla asi první z mého okolí, kdo cestu absolvoval. Viděla jsem její příspěvky na sociálních sítích a pak útržky z vyprávění. Jako hezké, ale v té době mně to přišlo, se vší úctou ke skvělé kolegyni (promiň, Šárko :), trochu úsměvné,“ popisuje vesměs častou reakci neznalých Klára Kopová. O pár let později ale viděla dokument, který změnil její postoj. Přišel čas vyměnit dovolenou v resortu u moře s cestovní kanceláří za nové zážitky.
„Říká se, že Cesta si vás zavolá ve správný čas. Stalo se. V květnu 2023 jsem vzala svoji nejlepší parťačku a vydaly jsme se po jedné z nejznámějších Svatojakubských cest „Camino Portugués“ z Porta do Santiaga a o dva roky později naopak po nejstarší Camino Primitivo z Ovieda do Santiaga,“ vzpomíná sestra s tím, že každá z těchto cest měří kolem 300 kilometrů. A dojmy?
„Je nádherné, jaká se na Cestě vytváří komunita. Ten pocit sounáležitosti s naprosto cizími lidmi, kteří se nikdy neviděli a ve většině případů se už nikdy neuvidí. Máte v zádech jiné poutníky, kteří by v případě nouze bez váhání pomohli. Procházíte portugalskými nebo španělskými vesničkami a starousedlíci vás zdraví a přejí šťastnou cestu. Máte zvláštní pocit bezpečí, i když jste tisíce kilometrů od domova. Z cesty se nedá vyzdvihnout jeden konkrétní okamžik nebo zážitek. Možná snad závěr cesty, když napřed v dáli spatříte věžičku katedrály, pak vcházíte do města, nohy zpomalí a srdce se ještě víc rozbuší. Na posledních krocích vás doprovází dudy, stojíte na Plaza del Obradoiro před monumentální katedrálou a jen vstřebáváte vnitřní pocity z celé cesty. Tam dostanete certifikát o absolvování pouti, vejdete do katedrály, ukloníte se ostatkům sv. Jakuba, usednete do kostelní lavice a účastníte se bohoslužby pro poutníky. Kněz přivítá poutníky ze všech zemí, kteří ten den došli do Santiaga a mezi všemi národy zaslechnete i „Česká republika“,“ líčí klatovská zdravotnice.
Na konec světa jen s dobrými botami
Podobné dojmy, i když z jiných tras, má i vedoucí ekonomického oddělení Rokycanské nemocnice Monika Krejčíková Pomplová (na snímcích dole dole). V roce 2024 vyrazila s manželem na jedinou z poutí, která začíná v Santiagu a končí na pobřeží oceánu v nejzápadnějším městečku Španělska Fisterra. Nazývá se Cestou na konec světa. O rok později šli naopak od Atlantiku z Ferrolu do Santiaga. Ne náhodou se tato cesta nazývá Anglickou. Krajina připomíná Irsko, Wales či Bretaň a často na ní prší.
„I když to někdy vypadalo, že není cesty dál, tak vždy se nakonec nějaká cesta otevřela. Doporučuji každému, kdo chce vystoupit ze svého pohodlí, ze své komfortní zóny a zažít něco nového. Jako základ jsou důležité dobré boty a nebát se říct o jakoukoli pomoc ostatním. Nečekala jsem a je pro mě neuvěřitelné, kolik potkáte přátelských lidí, kteří jsou ochotni s čímkoli pomoci,“ říká Monika Krejčíková.
Kromě tradičních pěších tras vznikají v posledních letech paralelně vedené Svatojakubské cesty i pro cyklisty. Pohyb je dynamičtější. Během stejného počtu dnů lze absolvovat delší trasu. Stezky zavedou cyklisty zpravidla na všechna stěžejní historická místa a památky na trase. Přece jen ale méně významné, byť krásné, památky vynechají a cesta má víc sportovní charakter než spirituální. Je při ní méně prostoru pro setkávání s jinými lidmi. I tak získává kolo na oblibě.
Pomocí kol, i když v tomto případě koloběžek, absolvovala letos část Svatojakubské cesty také manažerka kvality Rokycanské nemocnice Monika Součková (na snímku vlevo). S manželem se ovšem vydali na polský úsek. „Pro cestování na koloběžce se nadchl manžel. Já jen kývla. Ale nelituji. Jeli jsme od Baltského moře od Gdaňsku do Čech, zhruba 700 kilometrů. Lidé na cestě byli fantastičtí. Divili se, že jedeme na koloběžkách a bez baterií. Viděli jsme krásnou přírodu i řadu historických měst. Jeli jsme po krásných cyklostezkách, částečně silnicích, polních i lesních cestách, úzkých pěšinkách, bahnitých loukách,“ líčí část zážitků Monika Součková. S Klárou Kopovou i Monikou Krejčíkovou se shodují v jednom. Do budoucna plánují vyrazit znovu.
Camino de Santiago – Svatojakubské cesty
|
