„Měla jsem tu čest, že jsem zde celou dobu stála u zrodu a rozvoje tohoto typu péče. A měla jsem štěstí, že ti, co rozhodovali, byli kompetentní i nadšenci, a že kolegové, jak postupně přicházeli, vzali tento náš způsob rehabilitace za svůj. Způsob, ve kterém jsou hlavní stále ruce, hlava a spolupráce terapeuta s pacientem. Přístroje určitě hodně pomáhají, ale troufám si říci, že nejsou tím hlavním,“ říká fyzioterapeutka.
Detektivní práce: Odhalujeme příčiny a souvislosti
„Naše práce je hodně zajímavá, někdy i detektivní. Když s pacientem pracujeme a během terapií si povídáme, tak se dozvíme i věci, které se lékař nedozví a ani nemůže, protože na pacienta nemá tolik času. Často jsou to i důležité věci, které se týkají jeho bolestí. Odhalujeme příčiny komplikací a souvislosti mezi tím, co nám pacient říká. To, co může mít vliv na jeho zdravotní stav, pak konzultujeme s kolegy, kteří mají specializované kurzy, radíme se s lékaři. A vymýšlíme, jak nejlépe využít čas určený k péči. Chceme, aby naše práce nebyla rutina, ale aby dávala u každého jednotlivého pacienta smysl. Myslím, že hlavně proto chtějí lidé péči u nás. Pro tuhle zajímavou práci v úžasném kolektivu stojí za to pracovat i v důchodu. A když vám pacient poděkuje, že mu naše péče pomohla, že se mu ulevilo, není nic lepšího,“ vysvětluje Miroslava Jordánová.
I když by mohla odpočívat, její „milovaná nemocnice“ by jí chyběla. A také kolegové a hlavně ti z rehabilitačního oddělení. Aktuálně na pracovišti působí 17 fyzioterapeutů, tři ergoterapeuti, specialistka na lymfoterapie a sanitářky.
Že by měli málo práce, si nemohou stěžovat. „Obecně přibylo v posledních měsících hodně pacientů, i když tedy oni přibývají postupně už roky. Teď ale přibývají ti, kterým se obtíže dramaticky zhoršily třeba po prodělaném covidu nebo proto, že v době pandemie neměli potřebnou péči. Řešíme třeba i velké množství pacientů s bolestmi zad, kteří si potíže přivodili z přetěžování nebo si způsobili úraz při práci, někdy i z nešikovnosti, kdy dělají činnosti, které neovládají,“ dodává žena, z níž je patrné, že je zdravotníkem tělem i duší.
Miroslava Jordánová• Jako fyzioterapeutka pracuje v horažďovické nemocnici od roku 1980. • Přibližně 27 let byla vedoucím terapeutem rehabilitačního oddělení. I když je v důchodovém věku, stále na rehabilitaci dochází a stále se zajímá o novinky v oboru. • S manželem má 2 dcery a od nich už také čtyři vnoučata. • Jako fyzioterapeutka pracuje v horažďovické nemocnici od roku 1980.
• Přibližně 27 let byla vedoucím terapeutem rehabilitačního oddělení. I když je v důchodovém věku, stále na rehabilitaci dochází a stále se zajímá o novinky v oboru. • S manželem má 2 dcery a od nich už také čtyři vnoučata. • Jejími koníčky je cestování, četba, historie, rodina, setkávání s kamarády a samozřejmě obor rehabilitace. • Bydlí v Rabí, kde pomáhá organizovat řadu kulturních akcí. • Zároveň se angažuje v rozvoji nemocnice. |
Základem rehabilitace jsou ruce
Miroslava Jordánová nastoupila po škole v roce 1975 do Domova důchodců v Dobřichovicích. Brzy následovala mateřská dovolená, po níž začala pracovat v Horažďovicích. Tehdy se jednalo o nemocnici s poliklinikou, kde se léčili dlouhodobě nemocní, ale bylo zde interní oddělení. Nemocnice tehdy spravoval Okresní ústav národního zdraví v Klatovech.
„V té prehistorické době jsme byly dvě „rehabilitačky“ na lůžkové oddělení i ambulanci. Měly jsme štěstí, že jsme spadaly metodologicky pod primáře Zdeňka Peška z Klatov, který dbal mimo jiné na to, aby se personál neustále školil a učil novým věcem,“ vzpomíná Jordánová a dodává: „Náš pan primář byl úžasný člověk i odborník. Sjížděli se za ním pacienti z celé republiky. Vedle toho naučil hodně i své kolegy a podřízené. Přitom vybavení oddělení nebylo nijak zázračné. Měli jsme jeden stůl na cvičení, který se nedal polohovat, starou parafínovou lázeň, jeden trakční stůl, jeden polský přístroj na elektroterapii. Přesto byla zdejší rehabilitace vyhlášená. Důležité byly totiž vlastní ruce, vědomosti a nadšení.“
A štěstí měla horažďovická rehabilitace i po roce 1989, kdy přímo do nemocnice nastoupil na místo nemocničního primáře MUDr. Miroslav Cajthaml, který byl velkým fandou rehabilitační péče. „Zajistil nám řadu kurzů a školení. Poznali jsme tehdy nové věci, metody. Pan primář se například nadchnul pro lymfodrenážní přístroj, protože i jeho samotného trápiliy oteklé končetiny pacientů. Prostě ho pořídil, nás poslal na kurz a bylo to,“ popisuje.
Postupně se oddělení začalo zvětšovat, přibývalo vybavení i personál. Rehabilitace se stala vedle lůžkové péče o dlouhodobě nemocné rovnocenným léčebným oborem. Chodili sem lidé po úrazech, operacích, po léčbě komplikovaných onemocnění a cílem zdravotníků včetně terapeutů bylo zajistit jim, pokud možno, rychlý návrat domů a s co největší mírou soběstačnosti.
Stejnou vizi kombinace lůžkové péče s velkým důrazem na rehabilitaci převzal později i současný ředitel nemocnice Ing. Martin Grolmus. „Myslím, že dlouhodobě fungujeme jako jeden velký, lidský, dobře promazaný stroj,“ shrnuje.
Pokud pacient spolupracuje, je léčba efektivnější
A jak se změnili pacienti? Přibližně jako ve všech oborech. Kromě toho, že jich přibývá, se mezi nimi objevuje stále více těžších pacientů s nadváhou, tedy i pohodlnějších. A někteří jsou údajně i přímo neukáznění a hatí práci zdravotníků. A přibývá i pacientů, kteří napřed hledají cvičení a postupy rehabilitační léčby na internetu nebo u masérů. „Až když zjistí, že to úplně nepomáhá, tak se rozhodnou pro skutečnou pomoc a přijdou za námi. Naštěstí je ale pořád velká skupina těch, kteří dobře chápou, že jejich tělo je jejich pracovní nástroj a že bude fungovat dobře a dlouho, pokud se o něj budou starat. Uvědomují si, že potřebují péči a spolupracují. Pokud tohle lidem dojde, je léčba efektivnější, ať už časově nebo i lepším výsledkem,“ říká závěrem fyzioterapeutka Miroslava Jordánová.
Mirka Jordánová byla 27 let vedoucí zdejšího rehabilitačního oddělení a považuje ho tak trochu za své dítě. Také má ale své dvě dcery, z nichž ta mladší jde v jejích šlépějích a pracuje ve zdejší nemocnici jako radiologická laborantka. Oboru se, zatím na střední škole, věnuje jedna z jejích vnuček.
